Já a ticho...

Samomluva...

I...

18. january 2012 at 22:29 | Me, myself and I...
Wanna be great... friend...
And so on...
Wanna be with him... in love...
And so on...
Wanna be myself... alone..
And so on...
Wanna can sing... songs...
And so on...
Wanna search you... & destroy...
And so on...
Wanna speak English... well...
And so on...
Wanna be happy... just once...
And so on...

From En to God...

18. december 2011 at 18:33 | Jedno malé, ubrečené Božstvo...
Když je vám do breku, protože nebudete schopní dát svému nejdražšímu ani jeden malý pitomý dárek... Když víte že to nestihnete, že musíte udělat spoustu věcí pro jiné, méně důležité, ale přesto...
Protože by to nikdo nepochopul. Proč by měl být nějaký chlap z druhého konce světa důležitější, než holka co s váma chodí do třídy a dává vám opsat úkoly? Vždyť on by výsledek vaší práce ani nemusel vidět! Dostane přece spoustu dárků - hezčích, větších, od lidí které zná...
Jenomže by mohl. Mohl by alespoň jednou vidět něco, co jsem pro něj vytvořila. Nemusel by znát mé jméno, nemusel by vědět jak vypadám. Stačilo by abych já věděla že ví, že někdo jako jsem já existuje. Že to co se skrývá v jedničkách a nulách je od někoho, kdo na něj myslí.
Dnem i nocí...

"Co asi teď dělá?"
"Škytá, protože na něj myslíš..."

Kdyby se do toho nesraly Vánoce, vše by bylo mnohem jednodušší...
A já bych mu stihla poslat dárek k jeho narozeninám...
A byla by tu alespoň ta blbá šance, že by ho i dostal...

Protože Bůh se narodil dvacátého šestého prosince...
A o šest dní později se narodilo Božstvo.

Ach ta náhoda...

Milý Ježíšku...

29. october 2011 at 23:56 | Zuzanka


Milý Ježíšku,
Sice s jistotou vím že neexistuješ, ale je mnohem jednodušší psát rodičům s předstíráním, že je dopis adresován tobě.
Letošní Vánoce jsem se rozhodla pojmout velice skromně. Nemusíš mi nosit X párů ponožek ani další bačkory se sobíkem, dokonce i židli jsem letošní rok šetřila, a tak nemusíš chodit ani do kancelářského nábytku.
Rozhodla jsem se totiž, že letos chci dárky jen tři, a můžeš si škrtnout i mé narozeniny (stejně mi nikdy nic pořádného nedáš).
Jelikož jsem byla letos obzvláště hodná (čti: Nic z toho co jsem udělala se nikdo důležitý nedozvěděl), a vysvědčení jsem měla se samými jedničkami (víš jak bylo těžké přemluvit zeměpisářku aby přimhouřila obě oči? Nakonec jsem jí musela uvázat šátek...), myslím si - i přes všechnu tu bolest - že si to zasloužím.
Jako první bod mého seznamu tu mám zacálování poštovného. Ono sice z té Ameriky vyjde dráž než samotné objednané zboží, ale co bys pro mě, milý Ježíšku, neudělal...
Druhé přání je snad ještě skromnější, než to první. Určitě jsi minulý rok viděl, jak si ničím záda při ohybání se nad knížkou, případně nemohu najít vhodnou polohu pro čtení v posteli. Ale když mi koupíš ten úžasný měkký pytel, ve kterém se dá při větší hladině alkoholu v krvi i přespat, můžu si to ibůčko po ránu odpustit. A možná si občas přečtu i nějakou tu novou látku do školy.
Milý Ježíšku, přichází třetí, a tudíž i poslední bod mého kraťoučkého seznamu. O své posteli jsem se zmiňovala již výše, a teď bych jen ráda zdůraznila, že ta tvrdá nepoddajná bedna je fakt kurevsky moc nepohodlná. Tudíž je jasné, že ta krásně měkká vysoká rozkládací postel, na kterou se vejde i nějaký ten pan D. je tou nejvhodnější volbou ze všech. Pokud by jsi ještě stále bloumal nad tím, o kterém kusu nábytku tu hovořím, jedná se o tu černou postel z masivního dřeva, nacházející se v druhém patře obchodního domu IKEA. Chodím tam nad ní slintat pokaždé, když zrovna neprohrajeme se Švédama hokej.

Milý Ježíšku, přeji ti hodně zdaru při kupování (a placení) dárků z mého seznamu. Případně při utíkání na Severní pól za strejdou Clausem, až se na tebe pod stromečkem naštvu, když rozbalím další měkký balíček obsahující spodní prádlo.

S pozdravem, Tvá Zuzanka.

Na lepší zítra...

13. october 2011 at 17:03 | Jedna z tisíce...
V davu, a zase sama.
Jen tak, protože se mi prostě zastesklo po zavádění...

Kdo netuší, že záplaty na duši jsou slova bez písmen...

Have you ever heard about Lucky stars? Cause I made some with Mars Glyphs: :)

I když vím, že neodpoví. Stejně jako na 4 Fools.
I když vím, že letenka do LA je kurva drahá.
I když vím, že mi ještě nebylo ani tolik, abych mohla z čistým svědomím do SaSaZu... Tak jsem tam byla s nečistým, no! Se toho stalo!

Tak nějak jsem ztratila hlavu...

Co je mi do něj? Co je mu do mě?
Nic. Tak proč...?

Tse, stejně je to kterén.
Nebo já kráva...
On je kretén!

:B

I can just sit here on the wall...

Zmůžu já se vůbec na něco jinýho?
Jen chtít...
Momentálně třeba fotku s Terrym...
Photo: Susie as me, me as Susie...



Mlčíme spolu...

Je to jako...

7. september 2011 at 23:06 | En...




Přemýšlela jsem, jestli někdy příjde den plný radosti.
Protože já už bych si sakra moc chtěla zkouknout Requem for a dream...
Vlastně jsem věděla, že dnešek to nebude... Už odpoledne... Facebook nezradí... tam se totiž dozvíte všechno jako první.
Jedno. Blbý. Letadlo. Jeden. Blbej. Start. Spoustu. Promarněnejch. Životů.
"Chci jít zpátky domů, už tu nechci být..."
Proč sakra ale tak pozdě?!
A dostane se to všude...
Echelon už o tom taky ví... Samovolně... Rodina, že...

A snad proto jsem si řekla, že učení bude na dnešním dni to nejmenší zlo.
Nikdy jsem se neučila.
Ne že bych to občas neměla zapotřebí ("Víte, ona je Z. strašně šikovná, to jo. Ale ona je tak nehorázně líná..."), ale prostě... Komu by se chtělo?
Ale jelikož a protože jsem na konci školního roku něco slíbila... Ne, normálně sliby neplním, ale tohle... tohle jsem slíbila sama sobě, a takové sliby by se měly plnit...
Prostě mi angličtina a zeměpis nejdou... Nač se tím tajit? Při výstupu z letadla bych asi řekla pouhé "I am hungry", a kde jsem, bych věděla jedině podle textu na letence...
A zítra se píšou první testy... z čeho jiného, než z těhle dvou předmětů, že...
Pravda, západní Evropa je lehká. Francie, Anglie, Německo, Španělsko,.... vše co je od naší mrňavé země nalevo mi jde... Ale když bych měla jet někam na východ...
Ne, když jsem si dnes odpoledne sedala k atlasu, neřekla jsem ani hlavní město Ukrajiny...
A teď je umím všechny... Žádný jiný světadíl jsem se nikdy nenaučila tak dobře, jako Evropu... Protože prostě Evropa u mě vede, a protože ta zítřejší slepá mapa je právě z ní.
A tak jsem vděčná několika lidem... Aw., protože Óva a Dublin jedno jsou. Tátovi, protože ten procestoval snad už všechny ty blbý země s ještě blbějšíma hlavníma městama, a třeba Slovinsko a Rumunsko se díky tomu pamatuje skoro samo. A v neposlední řadě taky těm třem... protože na Lisboa se nezapomíná...

Ve finále to má stejný význam jako běhání kilometru ve čtyři ráno na táboře, za účelem se unavit - nikdo nemyslí na endorfiny...
Protože když něco zvládnete, na něco se připravíte, a pak zjistíte, že to opravdu umíte... Naplní vás to neskutečně příjemným pocitem...
Asi jako uběhnout kilometr za čtyři minuty. Asi jako dokončit veliký obraz. Asi jako běhat po polňačkách, a zpívat si...
Ono to sice zabere čas, ale ten čas se ukáže jako skvěle strávený...

Jestli se stane zeměpis jedním z mých nejoblíbenějších předmětů, můžou za to právě tyhle emoce...


Budeme si to pamatovat, ano?

If I'll die young...

27. august 2011 at 16:53 | Little Liar
I'll not lie, and you'll not believe...


"Obávám se, že to nebude možné," zamumlala jsem roztřeseně.
"Jakto?" zeptal se, a rty se mu zvlnili v úsměvu. Srdce mi vynechalo několik úderů.


This will not be a fairytale of lies...


V rýmech hledám spásu,
ve slovech inspiraci,
za slunečního jasu,
to vše se mi zpět vrací.


I'll be just one little girl...


"I really want you. No matter if death or alive."
"It's all right?"
"I think no…"
"Where did you go…?"


... which died too young...


Neplač, šetři slzy na dobu, kdy je budeš doopravdy potřebovat...


--------------------------

Je to zábavné, jak člověk dokáže myslet trpce a smutně, když je mu do smíchu :D

Ach Any...

1. august 2011 at 18:17 | Božstvo
Jsou dvě hodiny v noci, a vás už pobolívají oči. Se zívnutím se protáhnete a rozhlédnete se po temném pokoji. Nikde nic zajímavého (ono toho taky není moc vidět, když jsou oči přivyklé na zářící obrazovku, že...), a taky obrátíte svou pozornost zpět k monitoru počítače.
Bezcílně proklikáváte internetové stránky. Vlastne se motáte v nekončícím kruhu čtyř webových adres. N, B, D, F, v lepším případě i T jsou jediná tlačítka klávesnice, do kterých z posledních sil boucháte.
Nadskočíte, když relativní ticho pokoje (protože ti pitomí ptáci prostě nezmlknou...), přeruší hlasité "A-au!". Vzápětí však zcela probuzení klikáte na blikající okno konverzace.
Jediná věta obsahující slovo "mail", a z vás se stane třesoucí se uzlíček nervů, když se internet nenačítá tak rychle, jak by vám bylo po chuti.
Ve spěchu klikáte na tučný nápis odesílatele, a rozklikáváte příchozí poštu.
Scény.
A ne ledajaké scény.
Pomalu ale jistě se z tuhého skupenství měníte na cosi rosolovatého na vodní bázi, a líně stékáte po židli dolů.
A pak příjde konec. Jako když utne zmizí pohled do zšeřelé místnosti, a vy se proberete zpět ve své ložnici. Zmateně zamrkáte, a mírně potřesete hlavou, kyž na černé liště uvidíte světélkující ikonku.
Prsty se vám třesou (ostatně jako celý zbytek těla.), když vyťukáváte krátkou zprávu bez hlavy a paty. Písmena se vám pletou, vaše rodná řeč se vám vykouřila z hlavy a pravopis zůstal zapomenut kdesi daleko za vámi.
Děkujete.


Ach Any (ne, nezaměnila jsem M za N...), ani nevíš jak moc ti děkuji...



Další děkovné ódy můžete sledovat na mém Facebooku, Twitteru či icq.

Report z místa činu? Kušuj...

11. july 2011 at 15:08 | Crying Monster



Protože já to nedokážu, nedokážu popsat ten den...
Ne proto, že vzpomínky jsou zastřené, i když kdybych zavřela oči, vše by bylo křišťálově čisté. Ne proto, že mi to připadá tak dávno, a přitom je to jen něco okolo dvou týdnů. Ne proto, že to tak moc bolí. Počkat. To je ten důvod...!
S nadšením jsem si koupila předposlední placku od toho týpka na trávě... zajímavé, že se to dalo sehnat jen před vchodem :D. Kvůli jednomu cheese burgeru jsem v podstatě neukazovala tašku, nechť žije hladová ochranka! Kvůli mému ztřeštělému citu pro umění jsem si nepořídila to superúžasné tričko (proč jsem jen jeho vlastnosti zjistila až po odchodu z areálu?!). Kvůli alarmujícímu nedostatku čokolády všude kam se podíváš jsem byla nucena koupit si předražený trdelník. Kvůli boxu pro dva jsem si tam vlastně nekoupila nic jiného k jídlu, a ujídala z langošů přísedících. Kvůli zrušené autogramiádě jsem jak debil stála X minut u stánku se superúžasným tričkem, a jen tiše záviděla všem, kteří byli opačného pohlaví (proč musí vždy mít hezčí design oblečení?!). Kvůli krásnému počasí jsem málem začala tančit, abych přivolala déšť (poté jsem byla ráda, že tančit neumím, a tudíž pršet nezačalo). Kvůli žlutému pásku na ruce Gandalfa s culíkem mi bylo na chvíli fakt blbě. Kvůli úžasné hudbě stálo za to jen tak sedět, a užívat si úžasného dne (bylo to celé úžasné, ne? :D). Kvůli Krtečkovi jsem se rozhodla o pořízení naslouchátka (já to fakt neslyšela!). Kvůli.... kurva, už u The Hives se zasekávám.. Je to se mnou čím dál horší...
Svítící náramky zlomené už někdy... někdy (takže vlastně nesvítící), křik, šneček, divné pohledy okolo stojících, 4 Fools (bolí to, tak moc to bolí...), bubny, pan Kimono (A druhý pan Kimono... Van tůů, ček ček, van tůů,...), tma, křik, světla, foťák, blesk, dunění, šílenství, pohyb, zmatek,...
A pak akustika...


1.7.2011 - začátek konce

1. july 2011 at 2:15 | Eh... En?
Nenávidím, když narazím na blog, kde poslední článek je starý několik měsíců...
Je to tak... konečné, deifnitivní... skoro až smutné, řekla bych...
Ale ještě víc nenávidím, když narazím na blog někoho známého, a poslední článek je několik měsíců starý...
Je to tak... tak... Chce se mi brečet (už zase?!)...
Chjo...
Když já nejsem pesimista!
Už ani realista...
Jsem En, a to mluví samo za sebe.
Nemyslím (to bolí), nemluvím (když nemusím), necítím a nebrečím (tak moc lžu...).
Million little pieaces...
A to to ani nemám zaplý... jde to se mnou z kopce...
Ale tak... buďme veselí... alespoň na chvíli :)
Povedlo se mi dostat za výborně ze všech předmětů, už zase. Nedokážu říct, že je to fajn pocit, protože není... je mi to úplně jedno (dobrá, asi jsem ráda, že jsem nedopadla třeba jako S. která si kvůli známostem dost pohoršila známky ale...)...
Tak nějak teď nic neřeším... až na to, že budu muset domluvit s J. kdy že jako se k nim můžu vecpat na tu chatu... chtěla bych vidět L. ... A taky jestli by náhodou neměla volno... celkem dost bych chtěla stanovat... snad bude hezky :3
A vlastně se mám celkem fajn... Měla bych si vybírat skener, protože už jakože nutně potřebuju kvalitní převedení obrázků do Miláčka počítače :D. Taky se půjdu nadlábnout do Pravěku... i když nevím kdy, protože to teď zase závisí na K. ... proč mám pocit, že na něm teď závisí až příliš moc věcí?! Whatever... Dále bych už konečně měla mít nainstalovanou tu poličku... akorát si teda budu muset uklidit, protože jinak nebude kam dát skříň která... to je jedno :D A peníze! Musím si dojet pro ty prachy od S. ... nebo s ní zajít na jídlo, abych se nadlábla zadarmo :3.
Zdá se mi to, nebo ty prázdniny přišly moc brzo...?
Ne, dobře, nebudu říkat, že se mi to nehodí ale jako... mám strach, že to zase uteče jak rychlík směr Plzeň, a já budu čumět, až mi angličtinářka řekne, že se v zahraničí fakt nedomluvím...
A já se přitom fakt snažím!
Jo, dobrá, zase kecám... ale co jako?! :D

Baví mě psát veselejší články... protože mám pak pocit, že jsem veselá...
Ale ještě víc mě baví psát statusy... Chudáci lidi na ksichtknize si ode mě ani přes ty letňáky neodpočinou...
Mruhahaha! :D

Já ale vůbec veselá nejsem...
Mám hlad, chuť na čokoládu, chci psát čtvrtek s velkým Č a vůbec... chci aby se ten den nikdy nestal... nebo spíš aby se ještě nestal nebo... já nevím...

Chjoch :)


En s falešným úsměvem :)

Jen chtít...

26. june 2011 at 2:29 | Naivní...
Protože se mi prostě chtělo... jen tak... z ničeho nic...
Protože se těším, až se mi budou zdát sny... protože se neodvažuji ulehnout do peřin, protože je tohle poslední noc, kdy mohu být dlouho vzhůru... protože nechápu, proč to řeším, když za týden začínají prázdniny...
Protože tam chci znovu...
Ale o Šnečkovi někdy jindy, snad...
Hůůů...
Přála bych vám být v jednu hodinu v noci v Říme vedle sanitky, kde se dusí Jared Leto...
Proč mi ta věta příjde tak... fascinující...? Je to snad proto, že i přes ten fakt byl schopný o pět dní později v Praze vystupovat, házet xichty, zpívat a bavit nás? Byl schopný jednu duši dohnat k šílenství, když si druhý den ráno uvědomila, že to nebyl sen, a že asi jako fakt ten koncert byl, a ona křičela v davu, sama, bez rodiny, bez A., beznadějná a osamocená?
Jo, ještě kdybych nekecala...
Nebyla jsem sama... byla jsem namačkaná jako sardinka, zpívala jsem spolu s ostatími v hlasitém chorálu který se podle všeho nesl hodně daleko, a ze všech jsem si tam připadala ze všech nejopilejší, a nejvíc rozumná...
A už zase mluvím o něčem, o čem jsem nechtěla...
Protože já nechci mluvit o čtvrtku, nechci mluvit o tom, jaké to tam bylo, jak se po tom všem cítím...
Protože já to tak nějak nevím...
Nechci mluvit ani o dnešku... o tom, že jsem doma prakticky sama, a že zbytek domu se někde ztřískává do němoty...
Nechci mluvit ani o Váhání, které jsem si konečně koupila...
Ani o letišti, hlavním nádraží v Praze a o drahých jízděnkách (protože ony JSOU drahé... i když se tak zpočátku netváří)
Nechci myslet na 4 Fools, na Krtečka, Šnečka, červené vlasy a svítící náramky...
Nechci...
A přesto to dělám...
>.<
Chtěla jsem...
Jen...
Fotky...
Ne! Nehci na to myslet!
Free Sketche! Ano! To je bezpečná zóna!
Nebo možná ne, protože D. se rovná A. a ta zas nepříjemně připomíná čtvrtek...
Nefotogenické berušky taky ne, ty zase připomínají foťák, a ten čtvrtek...
Krásy Prahy taky ne, protože to se mi hned vybaví Béčko, a s tím Supporti a čtvrtek...
Proč se tolik bráním čtvrtku...?!
Snad proto, že si přeju, aby to bylo teprve přede mnou? Abych sehnala klíček, nezlámala svítící tyčinky, z kola sundala svítilnu a nechala kabát a mikinu doma...? Abych si tam vzala nůž a ochranej sprej? Abych si místo zabrala dřív, než u The Hives?
Free sketche...
Kurva...
A to jsem chtěla napsat nějaký krásný, krátký veselý článek...
Huh, tak zas nic...
Upřímně doufám, že sem někdy v nejbližší době napíšu něco o čtvrtku... ale tak, jak doopravdy byl, ne jen o tom, co ve mně zanechal... protože to bych zase brečela, a to už mi začíná lízt na nervy...

Huh...

Nešťastná, nešťastná Nenci.

Pruh za pruhem...

12. june 2011 at 16:00 | Dívka bez inspirace...
"Nic není dokonale kulaté!",
vybaví se mi věta spolužáka, když načrtávám další kruh...
"Já také nekreslím dokonalá kolečka..." zamumlám tiše, a přidám pár pomocných linek.
"Moc malé, moc malé..." mumlám, a sahám po gumě.
"Sakra, flek!" vyhrknu, když po papíře přejedu špatnou stranou kreslící pomůcky.
Hlasitě vydechnu, a poté znovu sahám po tužce.
Zvětšit, zmenšit, ohnout, srovnat, překreslit a vygumovat...
"Je to mnohem užší, než to mělo být!" osopím se na neexistujícího společníka.
Grau!
"A navíc mi to lítá... potěš koště, až to bude tohle dělat na tom plátně..." brblám rozladěně, a papír odkládám na křivou hromádku po mé pravici.
Znovu střelím okem na obrazovku počítače, kde se vedle sebe zobrazují fotky obrazů...
A nemám já to udělat víc... Abstraktní? Moderní? Barevné? Duhové...? ptám se sama sebe.
A když se mi povede vybarvit to jako tenhle, tak bych jí to i mohla dát... uvažuji, a pak kleji nad nedostatkem času.
Blbý kruhy, blbý pruhy, blbý barvy a blbý oslavy narozenin!

Tak :)

Hledám inspiraci...

10. june 2011 at 23:44 | Slečna Ztracená
Pan Tablet byl upgraedován, a přítlaky pera už konečně fungují... ou jé!
Můj Pan Múzák odletěl, a nevrátil se... lákala jsem, volala jsem, brečela jsem... nic nepomohlo... asi náš vztah nefungoval tak, jak si přál...
Slečna Múza si notuje s Panem T., ale ani trochu se Slečnou Anatomií...
Slečna M. se rozhodla, že už jí nestačí jen papíry, čtvrtky, speciální čtvrtky a plátna... že prý chce látku... že prý chce šaty... jednou o hodině vzala tužku, gumu a diář, a to vše mi nacpala do rukou, že prý se do toho mám pustit... a já se pustila... a už je souhlas, už je látka, už jsou barvy, už bude stuha, už bude měření, už bude stříhání, už bude šití, už budou šaty...
Áááách!
Holky dostaly jeden DA bod, a nemohou se dohodnout, která z nich to vlastně byla... přikláním se k Susie...
J. si usmyslela, že jako bude mít narozky... Slečna M. se s tím není schopná smířit...
Nenci je líná cokoli dělat.
Holky a Slečna M. by se měly pustit do dnešní 365...
Holkám nejde qip, a ani trochu je to nesere...
S. je naštvaná, protože se jí smrskává moc věcí do stejných datumů...
17.6. se toho hrozně moc děje...
23.6. Holky nemohou, takže si to kdyžtak poznamenejte do diáře...
S. chce pryč, N. chce šaty, Slečna M. by si chtěla domluvit rande s Panem T. ale S. by chtěla, aby se zkamarádila s tužkou a plátnem...
Holkám vadí, že N. nedokáže přinutit Slečnu M., aby donutila S. kreslit...
S. ví, že píše nesmysly, ale je to omluvitelné, vzhledem k absenci Pana M.


S. je unavená, N. chce mít vše z krku, Slečna M. si šla provětrat hlavu, Pan T. se celý den válí, Pan M. už chybí příliš dlouho, což přivádí Holky k zoufalství, a Sif je už taky pěkně dlouho v trapu...

Enter...

Just one smile

4. june 2011 at 23:49 | Killer...
Devatená-... osmnáct dní... na sehnání oblečení, vymyšlení účesu a líčení, na psychycké připravení, hromadné dohadování se všema a se vším, na běhání po Praze, na hysterické záchvaty a deprese.
Třiná-... dvanáct dní... na sehnání semínek, na nalepení kytek, na hledání, na popsání, na záchvaty a psychická hroucení...
Čtyři hodiny... čtyři hodiny na rozhodnutí se, na sehnání přesných časů, na zajištění budíků, na jídlo, pití a sprchu...
Pár vteřin... pár vteřin na oddechnutí si, na několik hlubokých nádechů a pár krásných myšlenek...
Nepřijde vám to nespravedlivé?
Lidé umírají, nemoci se šíří, zvířata trpí... a já se přesto nejvíce stresuju z těch malicherností (malicherností? Kde třeba seženu ty šaty? Ha?), které se mi proplétají životem...
Totálně jsem si posrala vysvědčení... už jsem jak ti kluci z ledu... kurva!
Jsem ovládaná hormonama, a drak ví čím vším i v období, kdy bych tím vším vůbec ovládaná bejt neměla! Kurva!
Ok, možná jsem paranoidní, ale za tím stojanem právě něco fakt prošlo!
Kurva!
Nemám nic... nestíhám, nestačím, nemám, nechci, nemůžu!
Zastavte život, chci vystoupit...
Kurva!
A přijde mi, že se to tu plní jen samejma pesimistickejma kecama...
A já jsem přitom jen pouhý realista!
A svět je krásnej! Všude je plno barev, sluníčko svítí a za domem se prohání jednorožci!
Kurva!

Áááááááááááááááááááááááááááááá!!!!

Absolutisimo nestíhámo!
A přitom si celej den válím šunky...
Jo, kdyby nebyl někdo na vodě, to by se hned chodilo po městě, a shánělo vše potřebné, že...
Kurva!

Five writers...

31. may 2011 at 19:42 | * * * * *
  • Nenci, ne Nancy... pomyslela jsem si v duchu trpce.
 
  • "Neodbíhej od tématu!" napomenul mě. Jen jsem na monitor vypázla jazyk, i když neměl šanci to vidět.
"Běh nemám ráda, vždyť mě znáš..."
"Bože... proč já? Proč já?!"
 
  • "So... Is there any song you'd like to sing with me?"
"I can't sing!" vyjekla jsem zděšeně.
 
  • "Oh, Modern myth. So ok, we will sing the Modern myth!" zvolal s úsměvem, a dav pod námi se znovu rozjásal.
Jak cvičené opice... pomyslela jsem si, a nebrala ohledy na to, že kdybych tam byla s nimi, vyváděla bych úplně stejně
 
  • Byl víc zadýchaný, hlas se mu místy trochu třásl a jednotlivé nádechy občas přerušovaly slova písně. Přesto to pro mé uši bylo spojení úžasných tónů, geniálních slov a nádherného hlasu.
 
  • Nepatrně jsem se zamračila, ale když mě náhle oslnilo několik záblesků z fotoaparátů najednou, rychle jsem toho nechala.
    Jestli budu někdy v budoucnu v novinách, jako nespokojená fanynka, půjdu se bodnout... pomyslela jsem si.
Sešit, tužka, guma, můj Pan Múzák a já... společně píšeme mou lepší budocnost...

Svítání

29. may 2011 at 17:29 | Slečna překvapená
Otočila na další stránku, a zastrčila si pomalu schnoucí vlasy za ucho, převalila se na druhý bok, upravila knížku a začetla se do dalšího dění.
Její poklidné lenošení u knížky však začaly narušovat zvuky. V pokoji jako takovém bylo ticho, ale zvenku se začal ozývat zpěv ptáků. Okamžitě si vybavila pár veršů z Rome a Julie, pojednávajícím o dvou druzích zpěvavých, jenž každý byl aktivní v jinou část čtyřiadvaceti hodinového kolotoče.
Zatřásla hlavou, a ponořila se zpět do příběhu, který už si několikrát přečetla.
Byla už o několik stránek dál, když zaslechla v přízemí kroky.
Co je? Nemaj náhodou spát? Pomyslela si mrzutě, a na náladě jí nepřidávali ani další hlasy drobného ptactva, které se probudily k životu.
Vždyť je noc, tohle všechno má spát! Proč teda tak řvou? Já si chci číst! A mám hlad... pokračovala v nabručených myšlenkových pochodech.
Unaveně si vzdychla, a pokusila se soustředit na knihu v jejích rukou.
Světlo, je tu moc světla! napadlo ji náhle. Jak to, že je tu světlo? Není možný, aby tu bylo světlo, když jsem si šla lehnout, byla tma! Zamračila se, a vylezla z postele.
Ze stolu popadla mobil, a stiskla tlačítko pro odemknutí. Překvapeně vykulila oči, když na ni zablikal časový údaj.
"Čtvrt na pět? No to potěš..." Vzdychla, poté se vydala zšeřelým pokojem k balkónovým dveřím. Obloha se od východu začala zesvětlovat, a temně modrou nahradila vybledlá šedá.
Když mně se nechce spát... nakrčila čelo a našpulila rty. Mohla bych tu počkat alespoň na svítání... běželo jí hlavou, když se zachumlávala zpět do deky. Nebo se na spánek rovnou vysrat... ne, to zas ne... zítra potřebuju bejt čilá... v rámci možností... uvažovala, a u toho nadávala na nepohodlné ležení.
Chci vidět svítání... v kolik svítá? Nechci tu bejt do sedmi... asi se na to vyseru... mám se na to kouknout na netu? Nechci zapínat počítač... zjistím si to ráno... další víkend... jo další víkend si na svítání s radostí počkám, teď jdu spát... Chci vidět svítání! Ne... dnes ne... sakra! Už jí z toho přemýšlení začínalo být zle, naštvaně zhasla lampičku, a pohodlně si urovnala polštáře pod hlavou.
Sví... spát jdu! Jdu spát! Nadávala sama sobě, a za zpěvu venkovního ptactva, a probouzejícího se rána konečně zavřela oči.

To je tak, když vás Minnie chytí, a nepustí...

Dond, rimi dimi dimi dimi dimi dimi di dong!

27. may 2011 at 18:31 | Miss Nobody


To je pět hlasů, a jedny bicí... nic víc, nic míň...

Kdybych vám měla něco napsat....
Tak bych vám asi napsala, že jsem pěkně nasraná... sama na sebe... a teď už se zase miluju... a teď jsem si úplně ukradená... a za to vše se nenávidím...
Trpím rapidními změnami nálad! A vůbec se mi to nelíbí! Dobrá, možná trochu...
A potřebuju sehnat víc svítích tyčinek, alespoň jednu svítilnu na kolo a kdyby to šlo, tak i tu masku... a vymyslet nějaký líčení, a oblek...
A taky koupit bílý tričko/tílko, možná mikinu a taky by se hodily kalhoty... prostříhat, našít síťovinu a cvočky, a pomalovat... a taky červený kšandy! A bundu! A nějaký boty!
A něco pevnýho (nejlíp kovovýho s ostnama...) na lokty... aby se dobře probíjelo dopředu...
A vymyslet nějakej účes, a sehnat barvivo na kůži, na dočasný tetování...
A chci malovat! Hned teď! Ježiš jak já chci vzít barvy a štětce, a malovat!
Sakra... to je zas nálada :D
A tak si tu budu poslouchat a zpívat nejrůznější covery a předělávky nádherných písniček, malovat a užívat si života!

Snad netrpíte takovýma návalama hormonů, jako jen a jen svoje En ;)



Minulost v obrazech...

16. may 2011 at 22:04
To se tak jednou Nenci rozhodla, že se zúčastní projektu 365, v trochu jiném provedení...
Tak tedy základní věci, týkající se foto projektu 365:
Každý den jedna fotka, která nějakým způsobem charakterizuje ten den, nebo třeba jen chvíli z něj.
Fotit opravdu denně, nevynechat ani jeden den, ani kdyby se nic nedělo, ani kdyby nebyla nálada a foťáku došly baterky... každý den prostě zplodíte jednu fotku - jasné?
Fotky je dobré někde zveřejňovat (blog, galerie, web, fórum,...), abyste je měli všechny pohromadě, a do focení vás nutili i vaši čtenáři, které si tím můžete získat.
Ke každé fotce se přiřazuje datum, kdy byla pořízena, můžeme doplnit i její název, a je dobré přidat i krátký popisek, který blíže osvětlí, co fotografie znamená...
Po roce (zpravidla 365/4 dnech), máte krásnou sbírku fotografií z každého dne uplynulého roku.
Můžete si listovat svým albem, vzpomínat na všechny ty dny a uchovat tak chvíle, na které byste třeba normálně zapomněli.
Ale Nenci nefotí... Nenci to neumí... Nenci si zjistila (společně s A. která má ale momentálně svých starostí dost...) že tenhle projekt nemusí být jen o fotkách...
Tenhle projekt může být taky o kresbách...
Tedy... kresbách... spíše skicách a náčrtech... ono totiž není vůbec jednoduché, každý den zplodit plnohodnotnou kresbu... ale skici bohatě stačí :)
Začala jsem v pátek...
V pátek třináctého...
To datum bylo vybráno už o Velikonočních prázdninách... chtěla jsem (původně jsme chtěly...) nějaké hezké datum... a blížící se pátek třináct bylo opravdu famózní datum!
To, co mám zachycené na kresbě z tohoto dne už tak famózní není...
Ten den jsme prohráli se Švédskem... a ani Ikea je nezachránila před mým hněvem... ne, minimálně měsíc do toho obchodu ani nepáchnu!
První stránku mi tak "zdobí" dvě vlajky, dvě čísla a jedna uplakaná tvář...
Ovšem trochu to vynahrazuje strana třetí, kde už je vlajka jen jedna, ale zato je vedle ní bronzová medaile, kterou nám kluci vybojovali :)
Mezi tím je hlava páva, kdyby vás to zajímalo...
A já dnes narazila na tvrdý kámen... protože dnes se vůbec, ale vůbec nic nedělo :D
Tedy... až na to, že jsem si polámala výrobky z keramiky.. ale to neberu jako významnou událost :D
Tak tam asi načrtám klávesnici, nebo tak něco... ježiš... už vidím celej sešit, kde budou jen samý podobný blbosti :D
No nic... zase jeden zbytečnej článek :D
Připomeňte mi někdo, že si mám nejdřív ty věci nafotit, a přetáhnout do kompu, a až pak o nich psát, protože já už to pak neudělám, a mám tu články bez fotek a obrázků :D
Zatím ap, Nenci

Černé slzy...

13. may 2011 at 18:38
Tvář mi zdobí rozmazaná Česká vlajka, mám jí několikrát obtisklou na rukou, jak jsem si přikrývala ústa dlaněmi, a modlila se k těm nahoře.
Vlasy mám rozježené do všech stran, jak jsem si do nich vjížděla prsty, a s poslední nadějí sledovala obrazovku.
Od očí se mi táhnou viditelné potůčky slz, jak jsem dala najevo svou lítost.

Mně je jedno, že budeme hrát o bronz, já chtěla zlato, oni měli mít zlato, my měli vyhrát...
Měli jsme přebírat medaile s čistou linií vyhraných zápasů, neměla tam být ani jedna prohra... a jak se to má asi splnit, když mě zážitky z minulých minut nutí brečet...?

Nikdy bych neplakala na veřejnosti... nebýt hokeje...

Řekni že vyhrajem...

13. may 2011 at 17:34
Za zády mi dupe králík, a já jsem nervózní jak pes...
Druhý gól... druhý gól a já mám hrozný zmatek v pocitech...
Vzpomínám na minulé mistrovství... držení prken tak, aby se nepohnuli, uhýbání před hřebíky a kladivem, staré, černé rádio stojící kousek ode mě, z kterého se ozývá hlas moderátora...
Poslední vteřiny, už jen smutně hledím na ohradu, rýsující se mi pod rukama... a pak příjde ta chvíle, z domu vybíhá bratr a spolu s komentátorem radostně křičí...

Dva jedna... sakra.... trestné střílení.... pocit zoufalství a modlení se ke všem těm nahoře...

Řekni že vyhrajem...

Bez citů...

8. may 2011 at 22:14
Nechuť jíst, nechuť se smát, nechuť žít...
Nemožnost cítit, nemožnost vnímat, nemožnost myslet...
Kdy jsem se naposledy smála, a nemyslela přitom na úplně jiné věci...?
Kdy jsem naposledy cítila to samé, co jsem i říkala...?
Kdy jsem naposledy žila...?
Možná, kdyby bylo zítra...

Uniklá...

1. may 2011 at 16:11 | Tulačka


Prý že mě upálí... že mě dostanou, a pak se prokáže má pravá identita, pche!
Tak co, človíčci? Není tak lehké porazit někoho, kdo vám není tak docela rovný, že?
Jak byste mě mohli dostihnout, když se pohybujete tak pomalu...
Čarodějnice mě nedostihly... tak si počkáme, co se mnou udělá ten první Máj... pochybuji, že bude úspěšnější... prej "abys neuschla..." jo, to říkali taky, když se mě snažili zmlátit tou podivně propletenou rákoskou...
Divné to zvyky...
No nic... konečně přichází ta stěžovací si část článku...
Chtěla jsem vám napsat už... ježiš, kdy to bylo? Vím že to byl nějakej víkend... teda, spíš po tom víkendu, protože pochybuju, že jsem ty dva dny byla schopná myslet...
Jako bych to dělala někdy jindy...
No každopádně... byl tu pan velectěný Waters s jeho The Wall...
Samotný pán mě opravdu tak moc nezaujal... ovšem ta akce... kostky, videa, promítání, zvuk, tóny, loutky, barvy, city, konfetky,...!!!
Další den jsem chtěla jít znovu...
Každopádně... mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, mám tu fotky konfetek... ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
Pak tu byli Kabáti...
Byla jsem v kotli, viděla jsem je všechny, byla jsem politá vodou a pivem, skákala jsem, zpívala jsem,... a přesto to bylo o ničem...
Pódium uprostřed možná vypadá skvěle, ale jinak je úplně na hovno... zvukař si před akcí zřejmě zapomněl naslouchátko, protože zvukový zážitek prostě nic moc, ten poloviční playback pro mě taky byla rána pod pás... všichni říkaj, jak to bylo super, já říkám, že jsem si jiný koncerty užila víc... Jasně, jasně, megakoncert bylo prostě něco velkýho (i když teda... zas tak velkýho taky ne...), Corridu už si moc nevybavuju a ten loňskej polotajnej byl jako rohlík s máslem ale... pro mě v tom bylo něco víc...
Mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
A ve čtvrtek jsem si prožila osobních pět minut pýchy... byla jsem pyšná sama na sebe...
S běháním na rovném povrchu mám problém... vadí mi běhat po silnici, asfaltové cestě nebo třeba po tělocvičně... na poli je to už o hodně lepší, a v lese je to teprv žůžo! To si to opravdu užívám... skákat, udržovat rovnováhu, napínat svaly,... to je moje ^.^
Ale když nám učitelka oznámí, že aktuální hodinu tělocviku běžíme kilák...
Kdybych v tu chvíli nebyla tak tolerantní, zakroutila bych jí krkem... takhle jsem si jen snažila rozeběhnout srdce, a něčím si zvýšit hladinu adrenalinu v krvi...
Stálo mě hodně přemáhání se ze začátku nerozeběhnout mou obvyklou rychlostí, ale jen tak divně poklusávat (jak já to nenávidím...!), ale kdybych to neudělala, poslední kolečko bych si jen s lapáním po dechu odťapala...
A tak jsem běžela pomalu... hodně pomalu, na mé poměry...
Hodně lidí mě předeběhlo, a dalo tak ještě víc zabrat mému odhodlání neběžet rychle...
Ale zvládla jsem to...
Druhé kolečko jsem při myšlence, že mě čeká ještě tolik metrů, co do teď, měla chuť vzdát.
Když jsem při třetím míjela udýchanou skupinu dívek, na chvilku jsem zakolísala, a chtěla taky zpomalit, ale nedalo mi to...
Čtvrté kolečko už jsem běžela se zavřenýma očima, nikdy jsem své fantazii nebyla vděčnější. Iluzi lesa mi má hlava vytvořila dokonale...
Na cílové rovince jsem se rozeběhla... chvilkové naprosté necítění nohou od stehen dolů mi do hlavy vnuklo myšlenku, jaké to je, přemoci svůj pud sebezáchovy, a zkolabovat až za cílovou čarou...
Doběhla jsem první...
Celkové skóre? Čtyři minuty čtyřicet, ani jedno zpomalení na chůzi, ani jedno zastavení, přemohla jsem bolestné píchání v boku a mezi žebry, to u srdce se skoro neprojevilo...
Tehdy jsem na sebe byla hodně pyšná, nezáleželo mi ani tak na umístění, a času, i když to samozřejmě bylo příjemné zjištění, ale to, že jsem vydržela běžet bez přestání... na rovině... při běžení čtyř debilních koleček...
Musím si zajet někam do lesa, abych dokázala, že tam vydržím běžet rychleji, a delší trasu...
Prostě nejsem člověk velkoměsta, no...
A jsem na správné cestě, jak při běhání ve městě správně dýchat :)
Ehm... na závěr tedy jen dodám, že poslední dobou jsem na tom i všechny šťastné chvilky psychicky dost mizerně, a že nutně potřebuju vypadnout někam do lesů, nebo do Ameriky za ním... tak, konec, finíto, the end... šak to znáte, ne?

Jen a jen svoje En.

Slzy závisti...

9. april 2011 at 17:13 | Dívka která chtěla zpívat...

Když se sejde hromada lidí se svělým hlasem...
Nafackovala bych si, že jsem to napoprvé chtěla vypnout...
A palec dolů bych tomu dala jen ze závisti...
Protože mít takový hlas...
Brečím...
Brečím závistí, brečím nad svou neschopností ze sebe vydat něco takového...
Zřejmě je mi to prostě souzeno... závidět...
One, twenty one Guns!
Kdybych na sobě měla něco změnit... byl by to hlas...
Čeho bych chtěla v životě dosáhnout? Chtěla bych umět zpívat...
Můj sen? Moci zpívat nahlas, aniž bych se bála že tím někomu ublížím...
K čemu mi bude, že umím udržet tužku v ruce, když nikdy nedosáhnu skvělých děl?
K čemu mi bude, že dokážu zmáčknout tlačítka na klávesnici, když ze mě vždy vzejdou jen samé změti písmen bez hlavy a paty?
K čemu mi bude stisknout spoušť, když mi unikne objekt focení?
K čemu mi bude stát na kopci ve svitu slunce, když budu moci jen křičet do tmy?
Závidím ... závidím dnes a denně nadaným lidem...
Umět barvami přenést na papír myšlenky...
Umět písmeny vyjádřit pocity...
Umět fotkou zachytit kolem plující okamžik
Umět hlasem říci, jak mi je...
Chtěla bych...
Billie Joe Amstrong... zpěvák se skvělým jménem a hlasem...
Nenci... dívka která chtěla zpívat...


Čím se to tu velice okatě ovívám?

5. april 2011 at 22:23 | Mruhahaha!
Všimli jste si (já, mé druhé já a A.), že píšu jen do jedné rubriky?
Měly bychom s tím něco dělat, En...
Ale komu by se chtělo, že?
Ovívám se dvěma lístky, kdyby to takhle náhodou někoho zajímalo...
Ovívám se velice okatě, a velice znuděně, i když uvnitř mě to vře nadšením a En tančí vítězné tance, a řve na celý svět že je šťastná.
V mé hlavě je ale hluku...
Do uší mi zní On...
Ten, kvůli kterému tam jedu...
Ten, kdo zaplatí, jestli odvolají účast...
On, MŮJ Jared...
Jsem to ale pištící, růžové monstrum hrnoucí se za svým idolem, že ano?
Huch... ble, růžová >.<
Nenci má samozřejmě lístky i na jiné koncerty, které se budou v našem hlavním městě zanedlouho konat!
Např. na show The Wall, která vypukne už někdy za deset dní, pak také na Kabáty, jejichž vystoupení si nenechám ujít týden nato.
Pak by Nencík také chtěla sehnat lístek na Paramore, ale to je až v červenci, času dost... (hlavně že jsem chytala záchvaty, když se zpozdil nákup lístků na PCF, který je v červnu...)
Nencinka se samozřejmě nezabývá jen koncerty! (také například štvaním spolužáků s tím, že na ty koncerty sežene lístky vždy a všude! :D) Nencinka také sere všechny okolo... a vyžívá se ve svých vášních... statusech, kreslení, malování, milování, poslouchání hudby, psaní si s přáteli, štvaní svého okolí, hraní návykových her (dlouho jsem nehrála krystalky s drakem, An!) dracích, přátelích, chození ven,.... už se v tom ztrácím...
Huh, zase ze mě vylezla růžová zrůda co bez ksichtknihy nedá ani krok...
Na ksichtoknížce se zdržuji jen kvůli svým statusům, fotkám, komentování a kritizování ostatních a J. která se skoro nikde jinde nevyskytuje >.<
Za návykové hry pokládám snad vše od Blizzardu, krystaly s drakem a jiné vybrané onlineovky, pak také Shakese a Fidgeta, bez těch ani ránu :D
Psaní si s přáteli... to zejména s A., A., J., a občas i jinými... ale to jsou jen chvilkové záležitosti.
Statusy... kdo mě zná, a má na mě nějaký kontakt, ten ví :D Nenci zaplavuje statusy celý svět, a jednou ho pomocí nich ovládne! Mruhahaha!
Kresba a malba... kdo mě zná ten... to už tu bylo, tak jinak... Nenci prostě do ruky nedávat tužku a papír... popřípadě barvičky, pastelky, fixy, tuš, inkoust, uhly, kamínky, trávu, nebo cokoli, co zanechává na jakémkoli povrchu nějakou stopu... Nenci je totiž schopná zbytek času z Klokana prokreslit, místo aby řešila jistě velice zajímavé příklady... i tak je první, tak co :D
Milování... jak psychické tak fyzi... nezabíhejme do podrobností! Nenci prostě miluje, a tečka!
^^'
Poslech hudby... bez hudby bych nepřežila, jakmile se kolem mě nevyskytuje hudba, prostě si jí udělám... ostatní s tím pěkně štvu, ale já jsem na tom ze všech nejhůř! Na hudbu jsem vybíravá, ale s úpravami zvádnu vše (i Bejby od Bobříka jsem zvládla! Bella, Bella, Bella oh! Není nad to zparodovat dvě věci najednou xD)
Štvu své okolí dnes a denně... možná proto jsem věčně sama... ne že by mi to vadilo... jediné, co je na tom smutné je to, že nemůžu nikoho štvát :D
Draci... moji, moji a jen moji! Majestátní zvířata, bez kterých bych už dávno skončila v jistých ústavech (momentálně nemluvím o škole - výjimečně...). jsou krásní, mohutní, roztomilí, děsivý a nádherní... miluji je ^.^
Chození ven... nenávidím tohle slovní spojení, protože většina lidí si pod tím představí rádoby procházky po sídlištích, s cigaretou v hubě a foťákem zachytávajícím každý našpulení zadku... Ne, když ven tak s J., se psy a do polí... není nad Zmutovanou mořskou řasu uprostřed zablácených brázd, že J.? Potom doma nenápadně čistit boty, na kterých je bláta víc než kdekoli jinde... jsme schopny najít bláto i tam, kde není! A když opravdu není, tak si ho uděláme! :D
Foťák ano, ale jen na ty okamžiky, které nejdou opakovat... na zapadající slunce, na psí pohledy upřené do věčných dálek... na tohle, a nic jiného! (Ano, a taky na sraní J. :D)
A psaní! Statusů, povídek, na blog...!
Huh, sem se zas rozepsala... a to ještě jen o pár věcech!
Nemožná, nemožná Nenci!
To jest vše...
Tento článek měl být úplně o něčem jiném, ale Nenci má moc živé prsty takže... heh ^^'
Mno nic, jen a jen Jaredova En :)

I am, I am, I am a zombie

25. march 2011 at 20:59 | Hustodémonsky Krutopřísná En...

En si dnes zamalovala obrázek na stěně...
Shit... tam chci místo toho napsat xD
A ten strom pak taky zamažu, protože se mi nelíbí... ale velkýho modrýho draka nechám, ten dal moc práce, a ještě se mi líbí :D
Možná (!) bych sem pak mohla dát nějakou fotku...
Ale ještě přemýšlím, co přesně tam napíšu... "Shit", "Sleeping is for loosers! ...Oh, wait..." (nach nach, ano, inspirováno známkou ^.^), "Just in my dreams, I am me...", "Shut up!", "Nenci's world",...
Je toho tolik!
Bílá skvrna uprostřed olivově zelené, střihnuté kapkou jarní zeleně (jak to je? "je to sytě oranžové, ale dámy v tom jistě najdou dalších 48 odstínů..."), je kousek nad mou postelí, texty spojené se sny, sněním a spaním tudíž vítány (miluju spaní, snění a sny!).
Přemýšlela jsem nad krásou bytí, nebezpečnými učiteli tělocviku a nad nepsravedlností světa...
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si ho tam přišla jen poslechnout, a při troše štěstí i prohlídnout... ne, já se ho chtěla dotknout.
A tak, když jsem zjistila, že buďto do druhé části, nebo nikam, byla jsem z toho dost špatná.
Chtěla jsem alespoň vyskočit a na chvilku se ho dotknout... jen mít tu šanci, že skočí mezi fanoušky... při troše štěstí být vytažena na pódium, kde si zařádit, získat nějakou tu fotku a v nejlepším případě i autogram...
Sakra sakra sakra sakra!
Jsem doma sama, heč...
Sakra...
"Vidíš tu písničku nahoře?"
"Jo, co s ní?"
"Slyšíš tu písničku nahoře?"
"Jo sakra, co je s ní?"
"Rozumíš té písničce nahoře?"
"Do prdele jo, co s tím furt máš?!"
"Tak nějak se teď cítím..."

I am wandering right through existance
With no purpose and no drive
...

Two thousand years I've been awake
Waiting for the day to shake
...

To all of you who've wronged me
I am. I am a zombie
Again, again you want me to fall on my head
I am, I am, I am a zombie
...

To go to go to go, before I lie, lie down dead
...

I'm lost in time
...

you are walking dumb and blind, blind

...

Oh dead, Oh dead, Oh dead
...

I am I am a zombie...



En...

Milý Simone...

20. march 2011 at 15:25 | Nightmare
Milý Madráčku, tos posral...
Skousnu to, že nepochopíš, že za nanyky Kabáti prostě NEMŮŽOU...
Skousnu tvůj hroznej pravopis, a skousnu i to, že vypadáš FAKT HROZNĚ.
Ale to, že ses mi navez do MÝHO Jareda, do MOJÍ planety a do MÝHO časovýho intervalu...
Ne chlapče, tys prostě jen DEBIL...

Buďto opravdu věříš kachnám a povídačkám rádoby reportérům zvaným paparazzi, nebo nepochopíš vtip... si vyber.
Ať tak jako tak, u mě jsi skončil, a jsem si jistá, že když budu chtít (a já budu, neboj se) zhnusíš se i milé D., a to bych ti pak radila se už na blogu a na icq ani neukazovat...
Řeknu to takhle: Kdybys ten článek smazal, prosil za odpuštění, a složil nějakou oběť (čokoláda vede) tak bych se možná i pokusila zapomenout, co žes to tam napsal...
Jenže, -buďme upřímní- ty to neuděláš, takže mi nezbývá nic jiného než na tebe seslat hněv Temnoty, moc Ávie a zlost, hněv, ironii, sarkasmus, nadřazenost a pomstu Modrooké Smrti.
Věř, že já JSEM schopná si o tobě zjistit i to, kde bydlíš... Už vím jak vypadáš, vím okruh tvého bydliště a vím, na jakých místech se budeš vyskytovat... v podstatě už stačí jen sehnat kýbl vody, protože kosa se se suchým brouskem brousí jen bídně...
I když dýka je naostřená... a lépe schovatelná takže...
Jo mimochodem, radila bych ti se v blízké době vyhnout metru, protože ve vagónech je spousta hadů, kteří jsou schopni zabít člověka... Kdo by to byl řekl, že se i had dá vycvičit, že, D. ?
Je mi upřímně jedno, jestli tenhle článek budeš brát vážně, nebo ne, ale věř, že já říkám jen to, co jsem schopná splnit...

Jen a jen Jaredova En.
 
 

Advertisement