Já a ticho...

September 2011

Je to jako...

7. september 2011 at 23:06 | En... |  Samomluva...




Přemýšlela jsem, jestli někdy příjde den plný radosti.
Protože já už bych si sakra moc chtěla zkouknout Requem for a dream...
Vlastně jsem věděla, že dnešek to nebude... Už odpoledne... Facebook nezradí... tam se totiž dozvíte všechno jako první.
Jedno. Blbý. Letadlo. Jeden. Blbej. Start. Spoustu. Promarněnejch. Životů.
"Chci jít zpátky domů, už tu nechci být..."
Proč sakra ale tak pozdě?!
A dostane se to všude...
Echelon už o tom taky ví... Samovolně... Rodina, že...

A snad proto jsem si řekla, že učení bude na dnešním dni to nejmenší zlo.
Nikdy jsem se neučila.
Ne že bych to občas neměla zapotřebí ("Víte, ona je Z. strašně šikovná, to jo. Ale ona je tak nehorázně líná..."), ale prostě... Komu by se chtělo?
Ale jelikož a protože jsem na konci školního roku něco slíbila... Ne, normálně sliby neplním, ale tohle... tohle jsem slíbila sama sobě, a takové sliby by se měly plnit...
Prostě mi angličtina a zeměpis nejdou... Nač se tím tajit? Při výstupu z letadla bych asi řekla pouhé "I am hungry", a kde jsem, bych věděla jedině podle textu na letence...
A zítra se píšou první testy... z čeho jiného, než z těhle dvou předmětů, že...
Pravda, západní Evropa je lehká. Francie, Anglie, Německo, Španělsko,.... vše co je od naší mrňavé země nalevo mi jde... Ale když bych měla jet někam na východ...
Ne, když jsem si dnes odpoledne sedala k atlasu, neřekla jsem ani hlavní město Ukrajiny...
A teď je umím všechny... Žádný jiný světadíl jsem se nikdy nenaučila tak dobře, jako Evropu... Protože prostě Evropa u mě vede, a protože ta zítřejší slepá mapa je právě z ní.
A tak jsem vděčná několika lidem... Aw., protože Óva a Dublin jedno jsou. Tátovi, protože ten procestoval snad už všechny ty blbý země s ještě blbějšíma hlavníma městama, a třeba Slovinsko a Rumunsko se díky tomu pamatuje skoro samo. A v neposlední řadě taky těm třem... protože na Lisboa se nezapomíná...

Ve finále to má stejný význam jako běhání kilometru ve čtyři ráno na táboře, za účelem se unavit - nikdo nemyslí na endorfiny...
Protože když něco zvládnete, na něco se připravíte, a pak zjistíte, že to opravdu umíte... Naplní vás to neskutečně příjemným pocitem...
Asi jako uběhnout kilometr za čtyři minuty. Asi jako dokončit veliký obraz. Asi jako běhat po polňačkách, a zpívat si...
Ono to sice zabere čas, ale ten čas se ukáže jako skvěle strávený...

Jestli se stane zeměpis jedním z mých nejoblíbenějších předmětů, můžou za to právě tyhle emoce...


Budeme si to pamatovat, ano?