Já a ticho...

August 2011

If I'll die young...

27. august 2011 at 16:53 | Little Liar |  Samomluva...
I'll not lie, and you'll not believe...


"Obávám se, že to nebude možné," zamumlala jsem roztřeseně.
"Jakto?" zeptal se, a rty se mu zvlnili v úsměvu. Srdce mi vynechalo několik úderů.


This will not be a fairytale of lies...


V rýmech hledám spásu,
ve slovech inspiraci,
za slunečního jasu,
to vše se mi zpět vrací.


I'll be just one little girl...


"I really want you. No matter if death or alive."
"It's all right?"
"I think no…"
"Where did you go…?"


... which died too young...


Neplač, šetři slzy na dobu, kdy je budeš doopravdy potřebovat...


--------------------------

Je to zábavné, jak člověk dokáže myslet trpce a smutně, když je mu do smíchu :D

Nenávidím...

21. august 2011 at 21:17
To jak se přetvařuješ, to jak mi lžeš do očí, to jak se měníš, to jak děláš, že jsi někdo jiný...
Nenávidím tě do posledního kousku tvého těla. nenávidím tě víc, než jeho. Nenávidím tvoje úsměvy, výrazy a slova.

nenávidím tě, J.

Ach Any...

1. august 2011 at 18:17 | Božstvo |  Samomluva...
Jsou dvě hodiny v noci, a vás už pobolívají oči. Se zívnutím se protáhnete a rozhlédnete se po temném pokoji. Nikde nic zajímavého (ono toho taky není moc vidět, když jsou oči přivyklé na zářící obrazovku, že...), a taky obrátíte svou pozornost zpět k monitoru počítače.
Bezcílně proklikáváte internetové stránky. Vlastne se motáte v nekončícím kruhu čtyř webových adres. N, B, D, F, v lepším případě i T jsou jediná tlačítka klávesnice, do kterých z posledních sil boucháte.
Nadskočíte, když relativní ticho pokoje (protože ti pitomí ptáci prostě nezmlknou...), přeruší hlasité "A-au!". Vzápětí však zcela probuzení klikáte na blikající okno konverzace.
Jediná věta obsahující slovo "mail", a z vás se stane třesoucí se uzlíček nervů, když se internet nenačítá tak rychle, jak by vám bylo po chuti.
Ve spěchu klikáte na tučný nápis odesílatele, a rozklikáváte příchozí poštu.
Scény.
A ne ledajaké scény.
Pomalu ale jistě se z tuhého skupenství měníte na cosi rosolovatého na vodní bázi, a líně stékáte po židli dolů.
A pak příjde konec. Jako když utne zmizí pohled do zšeřelé místnosti, a vy se proberete zpět ve své ložnici. Zmateně zamrkáte, a mírně potřesete hlavou, kyž na černé liště uvidíte světélkující ikonku.
Prsty se vám třesou (ostatně jako celý zbytek těla.), když vyťukáváte krátkou zprávu bez hlavy a paty. Písmena se vám pletou, vaše rodná řeč se vám vykouřila z hlavy a pravopis zůstal zapomenut kdesi daleko za vámi.
Děkujete.


Ach Any (ne, nezaměnila jsem M za N...), ani nevíš jak moc ti děkuji...



Další děkovné ódy můžete sledovat na mém Facebooku, Twitteru či icq.