Já a ticho...

Uniklá...

1. may 2011 at 16:11 | Tulačka |  Samomluva...


Prý že mě upálí... že mě dostanou, a pak se prokáže má pravá identita, pche!
Tak co, človíčci? Není tak lehké porazit někoho, kdo vám není tak docela rovný, že?
Jak byste mě mohli dostihnout, když se pohybujete tak pomalu...
Čarodějnice mě nedostihly... tak si počkáme, co se mnou udělá ten první Máj... pochybuji, že bude úspěšnější... prej "abys neuschla..." jo, to říkali taky, když se mě snažili zmlátit tou podivně propletenou rákoskou...
Divné to zvyky...
No nic... konečně přichází ta stěžovací si část článku...
Chtěla jsem vám napsat už... ježiš, kdy to bylo? Vím že to byl nějakej víkend... teda, spíš po tom víkendu, protože pochybuju, že jsem ty dva dny byla schopná myslet...
Jako bych to dělala někdy jindy...
No každopádně... byl tu pan velectěný Waters s jeho The Wall...
Samotný pán mě opravdu tak moc nezaujal... ovšem ta akce... kostky, videa, promítání, zvuk, tóny, loutky, barvy, city, konfetky,...!!!
Další den jsem chtěla jít znovu...
Každopádně... mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, mám tu fotky konfetek... ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
Pak tu byli Kabáti...
Byla jsem v kotli, viděla jsem je všechny, byla jsem politá vodou a pivem, skákala jsem, zpívala jsem,... a přesto to bylo o ničem...
Pódium uprostřed možná vypadá skvěle, ale jinak je úplně na hovno... zvukař si před akcí zřejmě zapomněl naslouchátko, protože zvukový zážitek prostě nic moc, ten poloviční playback pro mě taky byla rána pod pás... všichni říkaj, jak to bylo super, já říkám, že jsem si jiný koncerty užila víc... Jasně, jasně, megakoncert bylo prostě něco velkýho (i když teda... zas tak velkýho taky ne...), Corridu už si moc nevybavuju a ten loňskej polotajnej byl jako rohlík s máslem ale... pro mě v tom bylo něco víc...
Mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
A ve čtvrtek jsem si prožila osobních pět minut pýchy... byla jsem pyšná sama na sebe...
S běháním na rovném povrchu mám problém... vadí mi běhat po silnici, asfaltové cestě nebo třeba po tělocvičně... na poli je to už o hodně lepší, a v lese je to teprv žůžo! To si to opravdu užívám... skákat, udržovat rovnováhu, napínat svaly,... to je moje ^.^
Ale když nám učitelka oznámí, že aktuální hodinu tělocviku běžíme kilák...
Kdybych v tu chvíli nebyla tak tolerantní, zakroutila bych jí krkem... takhle jsem si jen snažila rozeběhnout srdce, a něčím si zvýšit hladinu adrenalinu v krvi...
Stálo mě hodně přemáhání se ze začátku nerozeběhnout mou obvyklou rychlostí, ale jen tak divně poklusávat (jak já to nenávidím...!), ale kdybych to neudělala, poslední kolečko bych si jen s lapáním po dechu odťapala...
A tak jsem běžela pomalu... hodně pomalu, na mé poměry...
Hodně lidí mě předeběhlo, a dalo tak ještě víc zabrat mému odhodlání neběžet rychle...
Ale zvládla jsem to...
Druhé kolečko jsem při myšlence, že mě čeká ještě tolik metrů, co do teď, měla chuť vzdát.
Když jsem při třetím míjela udýchanou skupinu dívek, na chvilku jsem zakolísala, a chtěla taky zpomalit, ale nedalo mi to...
Čtvrté kolečko už jsem běžela se zavřenýma očima, nikdy jsem své fantazii nebyla vděčnější. Iluzi lesa mi má hlava vytvořila dokonale...
Na cílové rovince jsem se rozeběhla... chvilkové naprosté necítění nohou od stehen dolů mi do hlavy vnuklo myšlenku, jaké to je, přemoci svůj pud sebezáchovy, a zkolabovat až za cílovou čarou...
Doběhla jsem první...
Celkové skóre? Čtyři minuty čtyřicet, ani jedno zpomalení na chůzi, ani jedno zastavení, přemohla jsem bolestné píchání v boku a mezi žebry, to u srdce se skoro neprojevilo...
Tehdy jsem na sebe byla hodně pyšná, nezáleželo mi ani tak na umístění, a času, i když to samozřejmě bylo příjemné zjištění, ale to, že jsem vydržela běžet bez přestání... na rovině... při běžení čtyř debilních koleček...
Musím si zajet někam do lesa, abych dokázala, že tam vydržím běžet rychleji, a delší trasu...
Prostě nejsem člověk velkoměsta, no...
A jsem na správné cestě, jak při běhání ve městě správně dýchat :)
Ehm... na závěr tedy jen dodám, že poslední dobou jsem na tom i všechny šťastné chvilky psychicky dost mizerně, a že nutně potřebuju vypadnout někam do lesů, nebo do Ameriky za ním... tak, konec, finíto, the end... šak to znáte, ne?

Jen a jen svoje En.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Dark Dark | Web | 1. may 2011 at 16:52 | React

Já mám o ty fotky rozhodně zájem!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement