Já a ticho...

May 2011

Five writers...

31. may 2011 at 19:42 | * * * * * |  Samomluva...
  • Nenci, ne Nancy... pomyslela jsem si v duchu trpce.
 
  • "Neodbíhej od tématu!" napomenul mě. Jen jsem na monitor vypázla jazyk, i když neměl šanci to vidět.
"Běh nemám ráda, vždyť mě znáš..."
"Bože... proč já? Proč já?!"
 
  • "So... Is there any song you'd like to sing with me?"
"I can't sing!" vyjekla jsem zděšeně.
 
  • "Oh, Modern myth. So ok, we will sing the Modern myth!" zvolal s úsměvem, a dav pod námi se znovu rozjásal.
Jak cvičené opice... pomyslela jsem si, a nebrala ohledy na to, že kdybych tam byla s nimi, vyváděla bych úplně stejně
 
  • Byl víc zadýchaný, hlas se mu místy trochu třásl a jednotlivé nádechy občas přerušovaly slova písně. Přesto to pro mé uši bylo spojení úžasných tónů, geniálních slov a nádherného hlasu.
 
  • Nepatrně jsem se zamračila, ale když mě náhle oslnilo několik záblesků z fotoaparátů najednou, rychle jsem toho nechala.
    Jestli budu někdy v budoucnu v novinách, jako nespokojená fanynka, půjdu se bodnout... pomyslela jsem si.
Sešit, tužka, guma, můj Pan Múzák a já... společně píšeme mou lepší budocnost...

Svítání

29. may 2011 at 17:29 | Slečna překvapená |  Samomluva...
Otočila na další stránku, a zastrčila si pomalu schnoucí vlasy za ucho, převalila se na druhý bok, upravila knížku a začetla se do dalšího dění.
Její poklidné lenošení u knížky však začaly narušovat zvuky. V pokoji jako takovém bylo ticho, ale zvenku se začal ozývat zpěv ptáků. Okamžitě si vybavila pár veršů z Rome a Julie, pojednávajícím o dvou druzích zpěvavých, jenž každý byl aktivní v jinou část čtyřiadvaceti hodinového kolotoče.
Zatřásla hlavou, a ponořila se zpět do příběhu, který už si několikrát přečetla.
Byla už o několik stránek dál, když zaslechla v přízemí kroky.
Co je? Nemaj náhodou spát? Pomyslela si mrzutě, a na náladě jí nepřidávali ani další hlasy drobného ptactva, které se probudily k životu.
Vždyť je noc, tohle všechno má spát! Proč teda tak řvou? Já si chci číst! A mám hlad... pokračovala v nabručených myšlenkových pochodech.
Unaveně si vzdychla, a pokusila se soustředit na knihu v jejích rukou.
Světlo, je tu moc světla! napadlo ji náhle. Jak to, že je tu světlo? Není možný, aby tu bylo světlo, když jsem si šla lehnout, byla tma! Zamračila se, a vylezla z postele.
Ze stolu popadla mobil, a stiskla tlačítko pro odemknutí. Překvapeně vykulila oči, když na ni zablikal časový údaj.
"Čtvrt na pět? No to potěš..." Vzdychla, poté se vydala zšeřelým pokojem k balkónovým dveřím. Obloha se od východu začala zesvětlovat, a temně modrou nahradila vybledlá šedá.
Když mně se nechce spát... nakrčila čelo a našpulila rty. Mohla bych tu počkat alespoň na svítání... běželo jí hlavou, když se zachumlávala zpět do deky. Nebo se na spánek rovnou vysrat... ne, to zas ne... zítra potřebuju bejt čilá... v rámci možností... uvažovala, a u toho nadávala na nepohodlné ležení.
Chci vidět svítání... v kolik svítá? Nechci tu bejt do sedmi... asi se na to vyseru... mám se na to kouknout na netu? Nechci zapínat počítač... zjistím si to ráno... další víkend... jo další víkend si na svítání s radostí počkám, teď jdu spát... Chci vidět svítání! Ne... dnes ne... sakra! Už jí z toho přemýšlení začínalo být zle, naštvaně zhasla lampičku, a pohodlně si urovnala polštáře pod hlavou.
Sví... spát jdu! Jdu spát! Nadávala sama sobě, a za zpěvu venkovního ptactva, a probouzejícího se rána konečně zavřela oči.

To je tak, když vás Minnie chytí, a nepustí...

Cherry Cola.... Wtf?!

28. may 2011 at 23:03 | Slečná opilá...

Já chci zpátky svůj balón!
Jsem nasraná na J. ... prostě jen tak, prostě proč ne?
Pohledem se zastavuji na Tofínkovi... Mám... nemám...? ... Seru na to...
Lepší, kdyby vůbec nebyl...
Proč jsem musela ten článek rozklikávat? Proč jsem chtěla číst? Proč mě zaujal ten klip? Proč jsem v tom viděla něco víc? Proč jsem hledala dál...?!
Ze čtyř oken internetu jsou čtyři okna naprosto zbytečně otevřená... Youtube... mohla bych to otevřít v počítači, ale proč?
Facebook... mohla bych statusovat na qipu, ale proč?
Blog... mohla bych se vylejvat spícím vránám, ale proč?
O tý hře se raději ani nebudu zmiňovat...
Nenávidím se za to, jaká jsem, ale ještě víc nenávidím jeho za to, že nevím, jaký je on...
Neřeším, že na mě už několik hodin marně čeká Pan T., a že už je asi pěkně nalitej, protože co se dá jinýho dělat, když za váma na rande nepříjde vaše drahá polovička?
Neřeším, že ta cizinka bude asi pěkně nasraná, protože jsem líná vůbec začít ATC pro ni...
Neřeším, že T. mě bude považovat za krávu, která jen naprázdno mele pantem...
Neřeším, že minulost už jaksi neexituje...
Ale sakra moc řeším, že B. je vychrtlej jak smrt, a že ta ženská chodí bez pozvání, a panáky s divným ksichtem odmítá...

Ať si lítá...




Dond, rimi dimi dimi dimi dimi dimi di dong!

27. may 2011 at 18:31 | Miss Nobody |  Samomluva...


To je pět hlasů, a jedny bicí... nic víc, nic míň...

Kdybych vám měla něco napsat....
Tak bych vám asi napsala, že jsem pěkně nasraná... sama na sebe... a teď už se zase miluju... a teď jsem si úplně ukradená... a za to vše se nenávidím...
Trpím rapidními změnami nálad! A vůbec se mi to nelíbí! Dobrá, možná trochu...
A potřebuju sehnat víc svítích tyčinek, alespoň jednu svítilnu na kolo a kdyby to šlo, tak i tu masku... a vymyslet nějaký líčení, a oblek...
A taky koupit bílý tričko/tílko, možná mikinu a taky by se hodily kalhoty... prostříhat, našít síťovinu a cvočky, a pomalovat... a taky červený kšandy! A bundu! A nějaký boty!
A něco pevnýho (nejlíp kovovýho s ostnama...) na lokty... aby se dobře probíjelo dopředu...
A vymyslet nějakej účes, a sehnat barvivo na kůži, na dočasný tetování...
A chci malovat! Hned teď! Ježiš jak já chci vzít barvy a štětce, a malovat!
Sakra... to je zas nálada :D
A tak si tu budu poslouchat a zpívat nejrůznější covery a předělávky nádherných písniček, malovat a užívat si života!

Snad netrpíte takovýma návalama hormonů, jako jen a jen svoje En ;)




Minulost v obrazech...

16. may 2011 at 22:04 Samomluva...
To se tak jednou Nenci rozhodla, že se zúčastní projektu 365, v trochu jiném provedení...
Tak tedy základní věci, týkající se foto projektu 365:
Každý den jedna fotka, která nějakým způsobem charakterizuje ten den, nebo třeba jen chvíli z něj.
Fotit opravdu denně, nevynechat ani jeden den, ani kdyby se nic nedělo, ani kdyby nebyla nálada a foťáku došly baterky... každý den prostě zplodíte jednu fotku - jasné?
Fotky je dobré někde zveřejňovat (blog, galerie, web, fórum,...), abyste je měli všechny pohromadě, a do focení vás nutili i vaši čtenáři, které si tím můžete získat.
Ke každé fotce se přiřazuje datum, kdy byla pořízena, můžeme doplnit i její název, a je dobré přidat i krátký popisek, který blíže osvětlí, co fotografie znamená...
Po roce (zpravidla 365/4 dnech), máte krásnou sbírku fotografií z každého dne uplynulého roku.
Můžete si listovat svým albem, vzpomínat na všechny ty dny a uchovat tak chvíle, na které byste třeba normálně zapomněli.
Ale Nenci nefotí... Nenci to neumí... Nenci si zjistila (společně s A. která má ale momentálně svých starostí dost...) že tenhle projekt nemusí být jen o fotkách...
Tenhle projekt může být taky o kresbách...
Tedy... kresbách... spíše skicách a náčrtech... ono totiž není vůbec jednoduché, každý den zplodit plnohodnotnou kresbu... ale skici bohatě stačí :)
Začala jsem v pátek...
V pátek třináctého...
To datum bylo vybráno už o Velikonočních prázdninách... chtěla jsem (původně jsme chtěly...) nějaké hezké datum... a blížící se pátek třináct bylo opravdu famózní datum!
To, co mám zachycené na kresbě z tohoto dne už tak famózní není...
Ten den jsme prohráli se Švédskem... a ani Ikea je nezachránila před mým hněvem... ne, minimálně měsíc do toho obchodu ani nepáchnu!
První stránku mi tak "zdobí" dvě vlajky, dvě čísla a jedna uplakaná tvář...
Ovšem trochu to vynahrazuje strana třetí, kde už je vlajka jen jedna, ale zato je vedle ní bronzová medaile, kterou nám kluci vybojovali :)
Mezi tím je hlava páva, kdyby vás to zajímalo...
A já dnes narazila na tvrdý kámen... protože dnes se vůbec, ale vůbec nic nedělo :D
Tedy... až na to, že jsem si polámala výrobky z keramiky.. ale to neberu jako významnou událost :D
Tak tam asi načrtám klávesnici, nebo tak něco... ježiš... už vidím celej sešit, kde budou jen samý podobný blbosti :D
No nic... zase jeden zbytečnej článek :D
Připomeňte mi někdo, že si mám nejdřív ty věci nafotit, a přetáhnout do kompu, a až pak o nich psát, protože já už to pak neudělám, a mám tu články bez fotek a obrázků :D
Zatím ap, Nenci


Černé slzy...

13. may 2011 at 18:38 Samomluva...
Tvář mi zdobí rozmazaná Česká vlajka, mám jí několikrát obtisklou na rukou, jak jsem si přikrývala ústa dlaněmi, a modlila se k těm nahoře.
Vlasy mám rozježené do všech stran, jak jsem si do nich vjížděla prsty, a s poslední nadějí sledovala obrazovku.
Od očí se mi táhnou viditelné potůčky slz, jak jsem dala najevo svou lítost.

Mně je jedno, že budeme hrát o bronz, já chtěla zlato, oni měli mít zlato, my měli vyhrát...
Měli jsme přebírat medaile s čistou linií vyhraných zápasů, neměla tam být ani jedna prohra... a jak se to má asi splnit, když mě zážitky z minulých minut nutí brečet...?

Nikdy bych neplakala na veřejnosti... nebýt hokeje...

Řekni že vyhrajem...

13. may 2011 at 17:34 Samomluva...
Za zády mi dupe králík, a já jsem nervózní jak pes...
Druhý gól... druhý gól a já mám hrozný zmatek v pocitech...
Vzpomínám na minulé mistrovství... držení prken tak, aby se nepohnuli, uhýbání před hřebíky a kladivem, staré, černé rádio stojící kousek ode mě, z kterého se ozývá hlas moderátora...
Poslední vteřiny, už jen smutně hledím na ohradu, rýsující se mi pod rukama... a pak příjde ta chvíle, z domu vybíhá bratr a spolu s komentátorem radostně křičí...

Dva jedna... sakra.... trestné střílení.... pocit zoufalství a modlení se ke všem těm nahoře...

Řekni že vyhrajem...

Bez citů...

8. may 2011 at 22:14 Samomluva...
Nechuť jíst, nechuť se smát, nechuť žít...
Nemožnost cítit, nemožnost vnímat, nemožnost myslet...
Kdy jsem se naposledy smála, a nemyslela přitom na úplně jiné věci...?
Kdy jsem naposledy cítila to samé, co jsem i říkala...?
Kdy jsem naposledy žila...?
Možná, kdyby bylo zítra...

Momentální posedlost...

7. may 2011 at 23:25 chaotické cosi

Jednu chvíli Tarata, hned nato pak The Wall... Mou momentální posedlostí je jedna fotka...
Na tom by nebylo nic divného (v mém případě...) kdybych tu fotku neudělala já...
Berušky jsou do přírody nefotogenické (víme?), a když už nastane ten kouzelný okamžik, kdy po stisknutí spouště vzejde fotka s červeným broučkem, který je jakž takž zaostřený, a hlavně na té fotce vůbec je, a neutekl nám někam do pryč... pak to chce tu fotku nacpat kam se dá...

Uniklá...

1. may 2011 at 16:11 | Tulačka |  Samomluva...


Prý že mě upálí... že mě dostanou, a pak se prokáže má pravá identita, pche!
Tak co, človíčci? Není tak lehké porazit někoho, kdo vám není tak docela rovný, že?
Jak byste mě mohli dostihnout, když se pohybujete tak pomalu...
Čarodějnice mě nedostihly... tak si počkáme, co se mnou udělá ten první Máj... pochybuji, že bude úspěšnější... prej "abys neuschla..." jo, to říkali taky, když se mě snažili zmlátit tou podivně propletenou rákoskou...
Divné to zvyky...
No nic... konečně přichází ta stěžovací si část článku...
Chtěla jsem vám napsat už... ježiš, kdy to bylo? Vím že to byl nějakej víkend... teda, spíš po tom víkendu, protože pochybuju, že jsem ty dva dny byla schopná myslet...
Jako bych to dělala někdy jindy...
No každopádně... byl tu pan velectěný Waters s jeho The Wall...
Samotný pán mě opravdu tak moc nezaujal... ovšem ta akce... kostky, videa, promítání, zvuk, tóny, loutky, barvy, city, konfetky,...!!!
Další den jsem chtěla jít znovu...
Každopádně... mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, mám tu fotky konfetek... ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
Pak tu byli Kabáti...
Byla jsem v kotli, viděla jsem je všechny, byla jsem politá vodou a pivem, skákala jsem, zpívala jsem,... a přesto to bylo o ničem...
Pódium uprostřed možná vypadá skvěle, ale jinak je úplně na hovno... zvukař si před akcí zřejmě zapomněl naslouchátko, protože zvukový zážitek prostě nic moc, ten poloviční playback pro mě taky byla rána pod pás... všichni říkaj, jak to bylo super, já říkám, že jsem si jiný koncerty užila víc... Jasně, jasně, megakoncert bylo prostě něco velkýho (i když teda... zas tak velkýho taky ne...), Corridu už si moc nevybavuju a ten loňskej polotajnej byl jako rohlík s máslem ale... pro mě v tom bylo něco víc...
Mám tu fotky dlouhého, oranžového lístku od Sazky, ale jsem nějak moc líná to přetahovat do počítače... snad někdy příště... když se někdo ozve...
A ve čtvrtek jsem si prožila osobních pět minut pýchy... byla jsem pyšná sama na sebe...
S běháním na rovném povrchu mám problém... vadí mi běhat po silnici, asfaltové cestě nebo třeba po tělocvičně... na poli je to už o hodně lepší, a v lese je to teprv žůžo! To si to opravdu užívám... skákat, udržovat rovnováhu, napínat svaly,... to je moje ^.^
Ale když nám učitelka oznámí, že aktuální hodinu tělocviku běžíme kilák...
Kdybych v tu chvíli nebyla tak tolerantní, zakroutila bych jí krkem... takhle jsem si jen snažila rozeběhnout srdce, a něčím si zvýšit hladinu adrenalinu v krvi...
Stálo mě hodně přemáhání se ze začátku nerozeběhnout mou obvyklou rychlostí, ale jen tak divně poklusávat (jak já to nenávidím...!), ale kdybych to neudělala, poslední kolečko bych si jen s lapáním po dechu odťapala...
A tak jsem běžela pomalu... hodně pomalu, na mé poměry...
Hodně lidí mě předeběhlo, a dalo tak ještě víc zabrat mému odhodlání neběžet rychle...
Ale zvládla jsem to...
Druhé kolečko jsem při myšlence, že mě čeká ještě tolik metrů, co do teď, měla chuť vzdát.
Když jsem při třetím míjela udýchanou skupinu dívek, na chvilku jsem zakolísala, a chtěla taky zpomalit, ale nedalo mi to...
Čtvrté kolečko už jsem běžela se zavřenýma očima, nikdy jsem své fantazii nebyla vděčnější. Iluzi lesa mi má hlava vytvořila dokonale...
Na cílové rovince jsem se rozeběhla... chvilkové naprosté necítění nohou od stehen dolů mi do hlavy vnuklo myšlenku, jaké to je, přemoci svůj pud sebezáchovy, a zkolabovat až za cílovou čarou...
Doběhla jsem první...
Celkové skóre? Čtyři minuty čtyřicet, ani jedno zpomalení na chůzi, ani jedno zastavení, přemohla jsem bolestné píchání v boku a mezi žebry, to u srdce se skoro neprojevilo...
Tehdy jsem na sebe byla hodně pyšná, nezáleželo mi ani tak na umístění, a času, i když to samozřejmě bylo příjemné zjištění, ale to, že jsem vydržela běžet bez přestání... na rovině... při běžení čtyř debilních koleček...
Musím si zajet někam do lesa, abych dokázala, že tam vydržím běžet rychleji, a delší trasu...
Prostě nejsem člověk velkoměsta, no...
A jsem na správné cestě, jak při běhání ve městě správně dýchat :)
Ehm... na závěr tedy jen dodám, že poslední dobou jsem na tom i všechny šťastné chvilky psychicky dost mizerně, a že nutně potřebuju vypadnout někam do lesů, nebo do Ameriky za ním... tak, konec, finíto, the end... šak to znáte, ne?

Jen a jen svoje En.