Já a ticho...

I...

18. january 2012 at 22:29 | Me, myself and I... |  Samomluva...
Wanna be great... friend...
And so on...
Wanna be with him... in love...
And so on...
Wanna be myself... alone..
And so on...
Wanna can sing... songs...
And so on...
Wanna search you... & destroy...
And so on...
Wanna speak English... well...
And so on...
Wanna be happy... just once...
And so on...
 

From En to God...

18. december 2011 at 18:33 | Jedno malé, ubrečené Božstvo... |  Samomluva...
Když je vám do breku, protože nebudete schopní dát svému nejdražšímu ani jeden malý pitomý dárek... Když víte že to nestihnete, že musíte udělat spoustu věcí pro jiné, méně důležité, ale přesto...
Protože by to nikdo nepochopul. Proč by měl být nějaký chlap z druhého konce světa důležitější, než holka co s váma chodí do třídy a dává vám opsat úkoly? Vždyť on by výsledek vaší práce ani nemusel vidět! Dostane přece spoustu dárků - hezčích, větších, od lidí které zná...
Jenomže by mohl. Mohl by alespoň jednou vidět něco, co jsem pro něj vytvořila. Nemusel by znát mé jméno, nemusel by vědět jak vypadám. Stačilo by abych já věděla že ví, že někdo jako jsem já existuje. Že to co se skrývá v jedničkách a nulách je od někoho, kdo na něj myslí.
Dnem i nocí...

"Co asi teď dělá?"
"Škytá, protože na něj myslíš..."

Kdyby se do toho nesraly Vánoce, vše by bylo mnohem jednodušší...
A já bych mu stihla poslat dárek k jeho narozeninám...
A byla by tu alespoň ta blbá šance, že by ho i dostal...

Protože Bůh se narodil dvacátého šestého prosince...
A o šest dní později se narodilo Božstvo.

Ach ta náhoda...

Milý Ježíšku...

29. october 2011 at 23:56 | Zuzanka |  Samomluva...


Milý Ježíšku,
Sice s jistotou vím že neexistuješ, ale je mnohem jednodušší psát rodičům s předstíráním, že je dopis adresován tobě.
Letošní Vánoce jsem se rozhodla pojmout velice skromně. Nemusíš mi nosit X párů ponožek ani další bačkory se sobíkem, dokonce i židli jsem letošní rok šetřila, a tak nemusíš chodit ani do kancelářského nábytku.
Rozhodla jsem se totiž, že letos chci dárky jen tři, a můžeš si škrtnout i mé narozeniny (stejně mi nikdy nic pořádného nedáš).
Jelikož jsem byla letos obzvláště hodná (čti: Nic z toho co jsem udělala se nikdo důležitý nedozvěděl), a vysvědčení jsem měla se samými jedničkami (víš jak bylo těžké přemluvit zeměpisářku aby přimhouřila obě oči? Nakonec jsem jí musela uvázat šátek...), myslím si - i přes všechnu tu bolest - že si to zasloužím.
Jako první bod mého seznamu tu mám zacálování poštovného. Ono sice z té Ameriky vyjde dráž než samotné objednané zboží, ale co bys pro mě, milý Ježíšku, neudělal...
Druhé přání je snad ještě skromnější, než to první. Určitě jsi minulý rok viděl, jak si ničím záda při ohybání se nad knížkou, případně nemohu najít vhodnou polohu pro čtení v posteli. Ale když mi koupíš ten úžasný měkký pytel, ve kterém se dá při větší hladině alkoholu v krvi i přespat, můžu si to ibůčko po ránu odpustit. A možná si občas přečtu i nějakou tu novou látku do školy.
Milý Ježíšku, přichází třetí, a tudíž i poslední bod mého kraťoučkého seznamu. O své posteli jsem se zmiňovala již výše, a teď bych jen ráda zdůraznila, že ta tvrdá nepoddajná bedna je fakt kurevsky moc nepohodlná. Tudíž je jasné, že ta krásně měkká vysoká rozkládací postel, na kterou se vejde i nějaký ten pan D. je tou nejvhodnější volbou ze všech. Pokud by jsi ještě stále bloumal nad tím, o kterém kusu nábytku tu hovořím, jedná se o tu černou postel z masivního dřeva, nacházející se v druhém patře obchodního domu IKEA. Chodím tam nad ní slintat pokaždé, když zrovna neprohrajeme se Švédama hokej.

Milý Ježíšku, přeji ti hodně zdaru při kupování (a placení) dárků z mého seznamu. Případně při utíkání na Severní pól za strejdou Clausem, až se na tebe pod stromečkem naštvu, když rozbalím další měkký balíček obsahující spodní prádlo.

S pozdravem, Tvá Zuzanka.
 


V kalendáři říjen, v Tescu Vánoce a En si tu lítá v sukních!

29. october 2011 at 23:53

A Vánoce nejsou jen v obchodních řetězcích...
Takhle brzo mě snad ještě to šílenství nepopadlo, přísahám! I když, ono je to možná dobře, třeba letos budu konečně stíhat (haha...).

Nejdůležitější je ty dárky vymyslet, a poté sehnat dostatek financí. Vše ostatní už je jen vtipná hra na babu.

A nebo taky konečně začít něco čmárat, žejo...
Jo, někdy se hodí těch X pláten v rohu. Ona totiž patlanice na plátně vypadá vždy lépe, než patlanice na obyčejné čtvrtce...
Duhové zebry forever!
A růžoví králíčci taky... Kdo chce růžového králíčka? Dnes speciální akce - Mr. Nobody příjde až týden po dodání růžové chlupaté koule, takže máte dostatek času na vřeštění a zběsilé pobíhání po bytě.
Tak zas nic...

Už jsem vám říkala, že chci čím dál tím dražšší věci?
Nejdřív ta objednávka z MARS shopu... Ani nevíte jak jsem nasraná, že už tam to dívčí triko s tygrem nemají -.-
Potom to byl ten tvarovací pytel... Nemaj se v tom Metropoli tak roztahovat! A ještě před knihkupectvím a botama! Tam by si jich všim i slepej (potvrzuji - jelikož jsem slepá :P).
No, a taky ta postel, žejo...
Od této chvíle prohlašuji nákupy v IKEe za velice nebezpečné, protože ještě párkrát, a chytím z toho kusu nábytku záchvat...
Osm tisíc za rám, a pět za matraci.. to nic není, ne? Že ne...?
^^'
Bože, letošní Vánoce budou buďto nechutně drahé, nebo nebudou vůbec...

Na lepší zítra...

13. october 2011 at 17:03 | Jedna z tisíce... |  Samomluva...
V davu, a zase sama.
Jen tak, protože se mi prostě zastesklo po zavádění...

Kdo netuší, že záplaty na duši jsou slova bez písmen...

Have you ever heard about Lucky stars? Cause I made some with Mars Glyphs: :)

I když vím, že neodpoví. Stejně jako na 4 Fools.
I když vím, že letenka do LA je kurva drahá.
I když vím, že mi ještě nebylo ani tolik, abych mohla z čistým svědomím do SaSaZu... Tak jsem tam byla s nečistým, no! Se toho stalo!

Tak nějak jsem ztratila hlavu...

Co je mi do něj? Co je mu do mě?
Nic. Tak proč...?

Tse, stejně je to kterén.
Nebo já kráva...
On je kretén!

:B

I can just sit here on the wall...

Zmůžu já se vůbec na něco jinýho?
Jen chtít...
Momentálně třeba fotku s Terrym...
Photo: Susie as me, me as Susie...



Mlčíme spolu...


Je to jako...

7. september 2011 at 23:06 | En... |  Samomluva...




Přemýšlela jsem, jestli někdy příjde den plný radosti.
Protože já už bych si sakra moc chtěla zkouknout Requem for a dream...
Vlastně jsem věděla, že dnešek to nebude... Už odpoledne... Facebook nezradí... tam se totiž dozvíte všechno jako první.
Jedno. Blbý. Letadlo. Jeden. Blbej. Start. Spoustu. Promarněnejch. Životů.
"Chci jít zpátky domů, už tu nechci být..."
Proč sakra ale tak pozdě?!
A dostane se to všude...
Echelon už o tom taky ví... Samovolně... Rodina, že...

A snad proto jsem si řekla, že učení bude na dnešním dni to nejmenší zlo.
Nikdy jsem se neučila.
Ne že bych to občas neměla zapotřebí ("Víte, ona je Z. strašně šikovná, to jo. Ale ona je tak nehorázně líná..."), ale prostě... Komu by se chtělo?
Ale jelikož a protože jsem na konci školního roku něco slíbila... Ne, normálně sliby neplním, ale tohle... tohle jsem slíbila sama sobě, a takové sliby by se měly plnit...
Prostě mi angličtina a zeměpis nejdou... Nač se tím tajit? Při výstupu z letadla bych asi řekla pouhé "I am hungry", a kde jsem, bych věděla jedině podle textu na letence...
A zítra se píšou první testy... z čeho jiného, než z těhle dvou předmětů, že...
Pravda, západní Evropa je lehká. Francie, Anglie, Německo, Španělsko,.... vše co je od naší mrňavé země nalevo mi jde... Ale když bych měla jet někam na východ...
Ne, když jsem si dnes odpoledne sedala k atlasu, neřekla jsem ani hlavní město Ukrajiny...
A teď je umím všechny... Žádný jiný světadíl jsem se nikdy nenaučila tak dobře, jako Evropu... Protože prostě Evropa u mě vede, a protože ta zítřejší slepá mapa je právě z ní.
A tak jsem vděčná několika lidem... Aw., protože Óva a Dublin jedno jsou. Tátovi, protože ten procestoval snad už všechny ty blbý země s ještě blbějšíma hlavníma městama, a třeba Slovinsko a Rumunsko se díky tomu pamatuje skoro samo. A v neposlední řadě taky těm třem... protože na Lisboa se nezapomíná...

Ve finále to má stejný význam jako běhání kilometru ve čtyři ráno na táboře, za účelem se unavit - nikdo nemyslí na endorfiny...
Protože když něco zvládnete, na něco se připravíte, a pak zjistíte, že to opravdu umíte... Naplní vás to neskutečně příjemným pocitem...
Asi jako uběhnout kilometr za čtyři minuty. Asi jako dokončit veliký obraz. Asi jako běhat po polňačkách, a zpívat si...
Ono to sice zabere čas, ale ten čas se ukáže jako skvěle strávený...

Jestli se stane zeměpis jedním z mých nejoblíbenějších předmětů, můžou za to právě tyhle emoce...


Budeme si to pamatovat, ano?

If I'll die young...

27. august 2011 at 16:53 | Little Liar |  Samomluva...
I'll not lie, and you'll not believe...


"Obávám se, že to nebude možné," zamumlala jsem roztřeseně.
"Jakto?" zeptal se, a rty se mu zvlnili v úsměvu. Srdce mi vynechalo několik úderů.


This will not be a fairytale of lies...


V rýmech hledám spásu,
ve slovech inspiraci,
za slunečního jasu,
to vše se mi zpět vrací.


I'll be just one little girl...


"I really want you. No matter if death or alive."
"It's all right?"
"I think no…"
"Where did you go…?"


... which died too young...


Neplač, šetři slzy na dobu, kdy je budeš doopravdy potřebovat...


--------------------------

Je to zábavné, jak člověk dokáže myslet trpce a smutně, když je mu do smíchu :D

Nenávidím...

21. august 2011 at 21:17
To jak se přetvařuješ, to jak mi lžeš do očí, to jak se měníš, to jak děláš, že jsi někdo jiný...
Nenávidím tě do posledního kousku tvého těla. nenávidím tě víc, než jeho. Nenávidím tvoje úsměvy, výrazy a slova.

nenávidím tě, J.

Ach Any...

1. august 2011 at 18:17 | Božstvo |  Samomluva...
Jsou dvě hodiny v noci, a vás už pobolívají oči. Se zívnutím se protáhnete a rozhlédnete se po temném pokoji. Nikde nic zajímavého (ono toho taky není moc vidět, když jsou oči přivyklé na zářící obrazovku, že...), a taky obrátíte svou pozornost zpět k monitoru počítače.
Bezcílně proklikáváte internetové stránky. Vlastne se motáte v nekončícím kruhu čtyř webových adres. N, B, D, F, v lepším případě i T jsou jediná tlačítka klávesnice, do kterých z posledních sil boucháte.
Nadskočíte, když relativní ticho pokoje (protože ti pitomí ptáci prostě nezmlknou...), přeruší hlasité "A-au!". Vzápětí však zcela probuzení klikáte na blikající okno konverzace.
Jediná věta obsahující slovo "mail", a z vás se stane třesoucí se uzlíček nervů, když se internet nenačítá tak rychle, jak by vám bylo po chuti.
Ve spěchu klikáte na tučný nápis odesílatele, a rozklikáváte příchozí poštu.
Scény.
A ne ledajaké scény.
Pomalu ale jistě se z tuhého skupenství měníte na cosi rosolovatého na vodní bázi, a líně stékáte po židli dolů.
A pak příjde konec. Jako když utne zmizí pohled do zšeřelé místnosti, a vy se proberete zpět ve své ložnici. Zmateně zamrkáte, a mírně potřesete hlavou, kyž na černé liště uvidíte světélkující ikonku.
Prsty se vám třesou (ostatně jako celý zbytek těla.), když vyťukáváte krátkou zprávu bez hlavy a paty. Písmena se vám pletou, vaše rodná řeč se vám vykouřila z hlavy a pravopis zůstal zapomenut kdesi daleko za vámi.
Děkujete.


Ach Any (ne, nezaměnila jsem M za N...), ani nevíš jak moc ti děkuji...



Další děkovné ódy můžete sledovat na mém Facebooku, Twitteru či icq.

Report z místa činu? Kušuj...

11. july 2011 at 15:08 | Crying Monster |  Samomluva...



Protože já to nedokážu, nedokážu popsat ten den...
Ne proto, že vzpomínky jsou zastřené, i když kdybych zavřela oči, vše by bylo křišťálově čisté. Ne proto, že mi to připadá tak dávno, a přitom je to jen něco okolo dvou týdnů. Ne proto, že to tak moc bolí. Počkat. To je ten důvod...!
S nadšením jsem si koupila předposlední placku od toho týpka na trávě... zajímavé, že se to dalo sehnat jen před vchodem :D. Kvůli jednomu cheese burgeru jsem v podstatě neukazovala tašku, nechť žije hladová ochranka! Kvůli mému ztřeštělému citu pro umění jsem si nepořídila to superúžasné tričko (proč jsem jen jeho vlastnosti zjistila až po odchodu z areálu?!). Kvůli alarmujícímu nedostatku čokolády všude kam se podíváš jsem byla nucena koupit si předražený trdelník. Kvůli boxu pro dva jsem si tam vlastně nekoupila nic jiného k jídlu, a ujídala z langošů přísedících. Kvůli zrušené autogramiádě jsem jak debil stála X minut u stánku se superúžasným tričkem, a jen tiše záviděla všem, kteří byli opačného pohlaví (proč musí vždy mít hezčí design oblečení?!). Kvůli krásnému počasí jsem málem začala tančit, abych přivolala déšť (poté jsem byla ráda, že tančit neumím, a tudíž pršet nezačalo). Kvůli žlutému pásku na ruce Gandalfa s culíkem mi bylo na chvíli fakt blbě. Kvůli úžasné hudbě stálo za to jen tak sedět, a užívat si úžasného dne (bylo to celé úžasné, ne? :D). Kvůli Krtečkovi jsem se rozhodla o pořízení naslouchátka (já to fakt neslyšela!). Kvůli.... kurva, už u The Hives se zasekávám.. Je to se mnou čím dál horší...
Svítící náramky zlomené už někdy... někdy (takže vlastně nesvítící), křik, šneček, divné pohledy okolo stojících, 4 Fools (bolí to, tak moc to bolí...), bubny, pan Kimono (A druhý pan Kimono... Van tůů, ček ček, van tůů,...), tma, křik, světla, foťák, blesk, dunění, šílenství, pohyb, zmatek,...
A pak akustika...



Where to go next